ZMAR

Sedm lidí a jeden příběh. Sedm motivů a stovky rozhodnutí.

Jak daleko jsme ochotni zajít a uvědomujeme si přesně, co může znamenat jedno rozhodnutí? Vždy sledujeme příběhy různých lidí, scénáře a životy, které nemůžeme změnit. 

Co kdybychom ale mohli ovlivnit, co vše se stane? Jak by naše rozhodnutí, ovlivnilo životy ostatních? 

"Tak co?" zeptal jsem se skrze větve křoví.

"Nevim brácho. Město vypadá prázdné, ale je to velký risk. Já bych se na to vysral" odpověděl Aleš se zrakem upřeným na město.

Davle vypadala opuštěně a smutně. Nikde nebylo vidět ani známku života. Dokonce to vypadalo, jako by tam nikdo nikdy nežil.

Seděli jsme v křoví na vyhlídce pod Oleškem a malým dalekohledem pozorovali město. Bylo odpoledne, ale vše vypadalo jako za podzimního večera. Nad řekou se valila hustá temná mračna, bobtnající jako bahno. Sytě černé mraky se valily oblohou jako vroucí voda v hrnci. Jako dým, který se rozhodl zahalit slunce a ve svém zdánlivě nemožném úkolu, pomalu získával převahu.

Slunce, ten blahodárný zdroj života, který dával teplo, radost a horký pocit bezpečí, už celé měsíce nikdo neviděl. Tam za tou černou hradbou zlých mraků prý stále je. Já tomu ale nevěřím.

Vzduch byl přesycen pachem síry a všudypřítomným popelem, který nepřestával padat z rozedraných nebes. Byl jako sněhové vločky a jeho nepravidelné tvary se sypaly z těžkých mračen suplujíce déšť, který už asi nikdy nepřijde. Svět umíral v pomalé agónii, pod nánosem popela, v objetí sílícího chladu a oblečen v hávu z příšerného šera.

Podíval jsem se skrze popelavý blizard a hledal v optice malého dalekohledu. Snažil jsem se najít jakoukoliv naději, šanci, znamení. Hledal jsem cokoliv, co by mi dalo jen náznak lepších zítřků.

"Bez zásob to nepřežijeme a už nemáme jedinou konzervu. Je nás sedm a příděly dáváme jako pro tři" konstatoval jsem všeobecně známý fakt a doufal, že dostanu jakoukoliv utěšující odpověď.

"Já vím brácho" odpověděl Aleš mrazivým hlasem plným čisté racionality a uvědomění "Všichni tady umřeme a svět ani nebude vědět, kdo jsme byli".

Jeho slova se smísila s popelem ve vzduchu a letěla nad řekou jako drobná ozvěna, vzpomínka a děsivé memento dvou vystrašených mužů, kteří v zoufalství hledají světlo tam, kde tmy nemůže být více.

"Umřeme" souhlasil jsem "ale nikdy neumřeme jako ti, které jsme našli tady".

S posledním slovem jsem si utáhl roušku, vstal a zamířil zpět k místu, kterému jsem dříve říkal domov.

Aleš mne doběhl během pár minut. Přidal se k mému svižnému, avšak opatrnému kroku a za doprovodu mlčení, jsme kráčeli lesem. Spíše by se mělo říci torzem lesa. Polomy lemovaly pozůstatky lesní cesty a vše vypadalo jako po rozsáhlém požáru. Uražené kmeny čněly ze zčernalé země jako pahýly žebráků, jako otevřené zlomeniny matky země. Vše připomínalo scenérii z noir filmů, ve kterých dominovala černá a bílá. Až na to, že realita byla smutnější o absenci bílé, kterou nahradila všudypřítomná šeď.

Každý krok, i když opatrně našlápnutý, zvedl oblak popela v dunivé kulise.

Vzpomínám na šelest listí ve větru, zvuk hmyzu, kterému jsem vydržel nadávat desítky minut. Vzpomínám na vůni mechu a urputnou práci datlů. Schází mi duch lesa, jeho život a projevy. Vše jsou jen vybledlé vzpomínky, které se rozplynou na pozadí reality, oživlé noční můry. Všechno se vytratilo a zůstali jen hnijící kusy země. Kořeny vyrvané na povrch, jako žíly čnící z rozšklebených ran padlých vojáků. Nejhorší jsou ale ptáci. Jsou jich tisíce. Myriády mrtvých ptáků ležících u cest. Mnohdy jsou to i metrové závěje opeřených mrtvol, vlnících se jako tráva ve větru. Vzdáleně to připomínalo moře. Jemné vlny oceánu, rozpohybované masami červů, hodujících na pozůstatcích králů nebes. Občas, když už nebylo zbytí a zoufalství zvítězilo nad zdravým rozumem a pokořilo veškeré zábrany, jsme ty tučné ponravy sbírali a jedli. Nejde to ale pořád.

Zpitvořená podobizna lesa ústila na kamennou cestu mezi pozůstatky lidských obydlí. Jejich příslušnost by dnes hádal jen málokdo, a přesto v nich tu a tam někdo přežíval. Trosky a zbytky zdiva překryté plachtou, sloužící jako primitivní přístřeší pro karikatury lidství. Obrovské hnisající panoptikum s vyděšenou tváří malého dítěte.

Po dlouhých minutách prolomil Aleš hradbu mlčení "musíme se hnout" konstatoval nevyhnutelné "ale nevím, jestli je větší město řešením."

"Zůstat tam rozhodně nechci" definitivně jsem rozhodl "ale rabovat někde musíme".

Aleš se zastavil "rabovat?" zeptal se vážně " To je dost drsný termín, nemyslíš?" zeptal se s neskrývaným odporem.

"A jak by si to chtěl jako nazvat?" ostrá otázka protnula hustý vzduch "vždyť nic jiného neděláme!" odsekl jsem.

Prudce mne otočil a podíval se mi do očí. Na chvíli se svět zastavil a nebylo nic jiného, než protnuté pohledy. Promluvil jsem jako první, po těch několika sekundách, které se zdály být věčné "zapomeň na to, co bylo brácho. Zapomeň na policii, poslání a pořádek. Žijeme ve špíně a šedi. Tady není prostor pro řád, jen pro sílu". Snažil jsem se tím přesvědčit i sám sebe. V duchu, někde tam v koutě svého nitra, jsem stále tajně doufal v zázrak. Nikdy jsem to ale nikomu neřekl. Tahle oživlá noční můra neposkytovala prostor pro slabé a přežití těch nejsilnějších, najednou nebyla jen prázdná fráze.

Pohlédl jsem skrze pokroucené větve vzhůru a chvíli hledal nebe. Třeba tam skutečně je, ale já viděl jen valící se temnotu. Popel se snášel na mou tvář a pálil v očích. Zavřel jsem je, zhluboka se nadechl přes respirátor, otevřel oči, otočil jsem se a pokračoval v cestě.